Dvakrát. Slovy dvakrát byl autor těchto řádků od března letošního roku na živém koncertním představení, což je úkaz před tímto pandemickým rokem téměř nevídaný. Poprvé to bylo na začátku března, těsně předtím, než celá ta čínská pohroma vypukla, na druhé repríze rockové opery „Kladivo na pýchu“, podruhé na sklonku září, když se ještě „za určitých podmínek“ smělo živě hrát, na venkovním koncertu brněnských TITANIC, kteří ještě stále jezdili na podporu posledního řadového alba „Soumrak Titánů“.

A shodou okolností jsou to právě oni, kdo se odhodlali v domácích podmínkách (možná snad jako prozatím jediní, nemám úplný přehled) provést něco, co se v těchto divných časech jeví prakticky jedinou možností, jak alespoň na chvíli uniknout všední realitě a do jisté, byť velmi omezené míry v člověku vyvolává pocit, že alespoň něco se dá zařídit tak, aby to připomínalo naše obvyklé bytí „předtím“.

Ano, TITANIC se rozhodli streamovat celý svůj koncert, a vybrali s i k tomu slušivou kulisu státního svátku 17. listopadu, odehrávajícího se pochopitelně ve znamení dne boje za demokracii a svobodu. To nicméně neříkám proto, abych vyvolal dojem nějakého spojení s letošním demonstračním děním onoho dne, ale jen a prostě jako konstatování faktu. Máme státní svátek, tak proč ho neuctít něčím hezkým, což pro nás metalisty jistě musí být koncert naší oblíbené skupiny.     

Místem činu se stalo bzenecké studio Shaark, v němž sice nebylo úplně nejvíc prostoru pro to, aby to zde kapela mohla rozbalit se vším všudy (obzvláště, když bicí souprava Martina Škaroupky je opravdu rozložitá), ovšem zato nabídlo velice slušný zvukový potenciál. A pokyn pro všechny, kteří se chtěli zúčastnit, byl jasný: začíná se úderem osmé večerní.

Že to bude jiné, se dalo s úspěchem dopředu předpokládat. Fyzický kontakt kapely s publikem je věcí absolutně nenahraditelnou a tak tomu zkrátka cosi pořád scházelo. Na druhou stranu však byl dostatek času na to si vychutnat mnohé detaily, jimž by se asi jinak člověk nemohl věnovat tak intenzivně, tady například zcela typicky pohled na hru již zmíněného mistra bicí baterie „Marthuse“. Kamera jej nabízela poměrně často, takže kdo se chtěl kochat pohledem na jeho bleskově se míhající paličky, měl spoustu příležitostí.  

Z dalších pár úhlů pohledu na kapelu jako celek (detaily na Zdeňka Černého a jeho ústní dutinu v tomto případě vynechávám) se následně dala ocenit zejména jedna věc – TITANIC, přestože už je ze tří čtvrtin tvořen nepůvodními členy, je skutečně skvělým koncertním tělesem. Už jsem o tom jistě psal, ale při tomhle online zprostředkování jejich společné hry mi to prostě opakovaně přicházelo na mysl. Kdybych to měl nějak zobecnit, určitě bych mluvil o parádní souhře, o neopakovatelné atmosféře jedinečného živého výkonu a také jakémsi zhmotnění všeobecné harmonie, jež se v tu chvíli zmocnila bzeneckého studia. A myslím, že nejméně 377 přihlížejících alias nejvyšší číslice, kterou jsem alespoň já osobně na počítadle připojených zaznamenal, mi jistě dá za pravdu.

Ozvláštnění celé produkce obstaralo oznámení čerstvé reedice druhého alba skupiny „Ábel“, jež v těchto dnech připomíná třicet let od jeho vydání, což se ovšem nedá říct o živě zařazených číslech právě z jeho obsahu. Ta se nijak výrazně nelišila od „běžných“ koncertů kapely z poslední doby, ačkoliv by klidně bylo možné v hlubinách zmíněné nahrávky zalovit ještě hlouběji a předvést i další znamenité kousky kovu, kterých je plná („Tchýně“, „Bastard“ nebo „Služebníci blbosti“).      

Vyvrcholení přišlo po hodině živého hraní přídavkovými tutovkami, po nichž už jen kapela společně zamávala do kamer a byl konec. Na pivo museli fanoušci jít sami – i když vlastně, pravda, ani to nemohli – a nebylo ani s kým celý ten zážitek pořádně probrat, pokud se tedy člověk znovu nechtěl svěřit „online“ prostoru. To, bohužel, jen zvýrazňuje nedostatky distančního koncertování. A ač tenhle výkon v podání TITANICu byl jistě obdivuhodný a chvályhodný (už třeba jen proto, že se kapela odhodlala něco takového vůbec podniknout), nemohl nepřipomenout ani to, co vlastně celou dobu rovněž viselo ve vzduchu. Ano, živé koncerty to zkrátka nenahradí, ani kdybychom se hromadně na hlavu postavili. Když už jsme ovšem všichni v té stejné řiti, každé takové „něco navíc“, kdy se jen nesedí s rukama v klíně, se přesto setsakramentsky počítá.

Setlist: Intro/Pěkný vokno, Kam se schovám, Eso Herz, Soumrak Titánů, Ábel, Stále tě chci, Hnusná smůla, Stroje na maso, Ďábelská mumie, Figurína, Železná panna, Simulant, Metalovej svátek